… Vzešla jsi nad zemí českou jako jitřní hvězda
svatá mučednice Ludmilo,
Bohem vyvolená,
povolaná z pohanského pokolení.
Ty jsi rozptýlila tmu v české zemi
a osvítila ji světlem víry Kristovy.
Jsi prvním květem duchovního jara,
protože jsi první mezi svatými.
… Raduj se z nás,
svatá kněžno Ludmilo,
patronko země české!

Svatá Ludmila (* asi 860, † 15. září 921, hradiště Tetín) byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce knížete Bořivoje, matkou knížete Vratislava, babičkou svatého Václava a chronologicky také první českou svatou a první svatou ženou v dějinách církve vůbec.

Svatá Ludmila je jedním z hlavních předků českých panovníků i českých královen. Během jejího života byly položeny základy k slavné christianizaci Čech a také základy vlivu a moci Přemyslovců. Její život byl popsán v řadě legend o české historii v 9. a 10. století.

O místě Ludmilina narození vypovídají dvě známé legendy, oba prameny se ale výrazně rozcházejí. Dle legendy Kristiánovy Ludmila pochází z hradiště Pšov (dnešní Mělník), zatímco podle pravoslaví, jeho legendy zvané Staroslovanský prolog, je místem jejího narození Srbská Lužice. Pokud by věrohodným místem byl Pšov, mohli bychom konstatovat, že asi byla dcerou tamního rodového vůdce Slavibora. Zcela jistě svoje dětství netrávila jenom dětskými hrami či domácími pracemi. Byla totiž na svou dobu velmi vzdělaná, bezesporu byla i fyzicky zdatná, což dokládají její zachované kosterní pozůstatky. Od mládí ale trpěla endokraniózou, tedy zesílením čelní kosti, což způsobovalo velké bolesti hlavy a neurotické stavy.

V Ludmiliných patnácti letech otec domluvil její sňatek s přemyslovským knížetem Bořivojem. A tak Ludmila opouští domov a přijíždí na Levý Hradec, centrum moci Přemyslovců ve středních Čechách. I když se oba mladí lidé poznali až ve svůj svatební den, můžeme předpokládat, že k sobě začali pociťovat náklonnost, která časem přerostla v pevný a láskyplný vztah. Ludmila svému muži porodila šest dětí, tři dcery a tři syny, mezi nimi Spytihněva a Vratislava.

Kníže Bořivoj neměl vládu v Čechách plně pod kontrolou, a proto hledal spojence na Moravě. Zde pevnou rukou vládl Svatopluk. Ten přislíbil pomoc, ale dal jasnou podmínku. Křest českého knížete. Čechy vždy byly důležitým územím – tehdy ležely mezi mocnou Východofranskou a Velkomoravskou říší. Pro Svatopluka bylo nepřijatelné, aby měl za spojence pohana. Bořivoj Svatoplukovy rady přijal a nechal se slavně pokřtít. V Čechách byl zprvu chápán jako zrádce, dokonce proti němu vypuklo povstání. V ohrožení života se ocitla i Ludmila a její děti. Svatopluk ale ochranu svého nového spojence a jeho rodiny zajistil. Obřad Bořivojova křtu se konal v dnešním Uherském Hradišti, ovšem na rozdíl od legend se jej Ludmila zcela jistě nezúčastnila. Pro častá těhotenství a starost o děti nemohla s manželem běžně cestovat. Její křest se uskutečnil později na Levém Hradci, kde nechal Bořivoj hned po svém návratu z Moravy postavit kostel sv. Klimenta.

Ludmila na rozdíl od manžela nechápala křest jako nějaký taktický či politický krok. Svou víru už měla v srdci. Stála u zrodu christianizace českých zemí, i když to nebyl lehký úděl.

Přesto, že se křesťanství v Čechách poměrně rychle rozvinulo, pozice Bořivoje a Ludmily byla nadále nejistá – museli společně čelit i snaze o mocenský převrat. Celá rodina včas prchla ke svému spojenci Svatoplukovi a teprve po jeho mocenském zásahu se mohla vrátit. Tehdy již Ludmila nebyla jen Bořivojovou věrnou manželkou, ale i zkušenou rádkyní. Po návratu z exilu chtěli mít Ludmila a Bořivoj nové centrum vlády na příhodnějším místě, než byl Levý Hradec. Zaujal je vrch nad levým břehem řeky Vltavy v místech dnešní Malé Strany, kde již v té době stála osada obehnaná valem a příkopem. Na vrcholku kopce bylo kultovní místo, kde se ke svým obřadům scházeli pohané. Vládnoucí manželský pár právě zde postavil kostel Panny Marie a založil nové hradiště. Oba tak předurčili vznik pražských měst na obou březích řeky a stáli u zrodu dnešního hlavního města Prahy.

Ludmila brzy ovdověla, knížeti Bořivojovi nebylo ani 40 let, když zanechal svou ženu na světě samotnou, i se šesti dětmi. V komplikované situaci končícího 9. století se Ludmile podařilo udržet rodovou moc do doby, kdy její nejstarší syn Spytihněv mohl převzít vládu. Čechy se tehdy na pomezí upadající moci franské a moravské říše více osamostatnily a Spytihněv spolu s Vratislavem upevnili pozici země v rámci křesťanského světa stavbou dodnes stojících kostelů na Budči (románská rotunda svatého Petra a Pavla) a v Praze (bazilika sv. Jiří). Spytihněv se chopil vlády, a snad i motivován matkou Ludmilou odjel roku 895 do Řezna se svou družinou, kde vzdal hold východofranskému králi. Čechy se tak definitivně přihlásily k západní latinské liturgii a církvi. Spytihněv ale roku 915 umírá a Ludmila ho pohřbívá v kostele Panny Marie. Pro matku je největší bolestí vidět umírat své děti. Po šesti letech, jen o kousek dál, v nově postavené bazilice sv. Jiří, pak k věčnému spánku ukládá i svého dalšího syna a nástupce vlády Vratislava.

V závěrečné etapě svého života vystupuje Ludmila jako milující babička, která se plně věnuje vnoučatům. Podílí se i na výuce sv. Václava a Boleslava. Její touha po klidném stáří však neměla být naplněna. Když 13. února 921 Vratislav zemřel, byl nejstarší vnuk Václav ještě nedospělý a Ludmila byla pověřena řízením země, spolu s jeho matkou a manželkou zesnulého Vratislava, kněžnou Drahomírou. Ludmila byla silná osobnost, Drahomíra bezesporu také, muselo zde docházet k řadě střetů. Svou roli sehrály i složité rodové a rodinné vztahy. Drahomíra jistě nelibě nesla mimořádnou křesťanskou péči Ludmily o oba její syny. Ludmila ustoupila Drahomíře a odjela z pražského hradiště pryč – na Tetín.

… Václave, vnuku můj drahý, budu tě muset opustit. Ne, nermuť se. Když budeš myslet na své povinnosti, a když učiníš ze svého srdce příbytek Páně, nebudeš nikdy samoten. Mne ale nech odejít na můj tichý Tetín, abych poslední hrstku dní, kterou mi Hospodin ještě dopřeje, mohla strávit v tichém usebrání. Řekla jsem tvé vládychtivé matce Drahomíře: „Prosím tě, ustup z hluku veřejného života, kde se radí muži o štěstí českého národa. A nech syna Václava pevně držet žezlo, které mu bylo svěřeno!“

Vše nakonec vyvrcholilo tragédií. Drahomíra se, možná i právem, obávala, aby se z Tetína nestalo druhé vládnoucí mocenské centrum. Nemilosrdně se rozhodne s Ludmilou provždy skoncovat. Posílá na Tetín nájemné vrahy. Byl večer 15. září 921, když dle legendy dva Vikingové se jmény Tunna a Gommon vnikli do Ludmiliny ložnice a uškrtili ji. Zde byl i záměr; žádný meč, nůž, aby nebyla prolita krev, Ludmila by se stala mučednicí. Šátek, šál či závoj – a pevná ruka vrahů.

… Závoje svého nepouští a umírá uškrcena,
zrak neobrátivši a nejsouc ani udivena,
jako člověk ženu omdlévající podpírá,
tak vrah ji objatu drží po dobu, co umírá,
až náhle v náručí se mu rozplete,
bílý jak sníh a těžký
pletenec, v němž svítá několik nitek ryšavých.

Nový kníže Václav těžce nesl ztrátu své nejbližší vychovatelky, rádkyně a milované babičky. Ostatky Ludmily nechal převézt z Tetína na pražské hradiště a pohřbít je v bazilice sv. Jiří.

Věhlas kněžny Ludmily se rychle nesl celou českou zemí. První křesťanská vládkyně se stala uctívanou a milovanou osobností – centrem jejího kultu se stal pozdější svatojiřský klášter. V roce 1144 byla Ludmila svatořečena, je tedy první z nás všech Čechů.

Svatá Ludmila patří k největším osobnostem dějin našeho národa, její osud je v mnohém inspirující i pro dnešní čas našeho žití.

… A kdybys zmizela a nebylo tebe, ty nezanikneš, a nemůžeš zaniknouti. Jsi tam, kde máš býti, kde jest tvé místo. Tam, kam jdeme, tam, kde tě opět nalezneme – až již nebude tmy, ani roků, ani dní. Jsi v srdci svatých, v srdci Božím. Ne zde, nýbrž tam je tvé pravé místo. Nebyla bys svatá, kdybys nebyla v nebi. Jak jsi krásná.

V textu článku jsou užity úryvky z děl:

  • Vladislav Kučík: báseň „Prosba k svaté Ludmile“, text na námět historických křesťanských textů
  • Paul Claudel: báseň „Svatá Ludmila – královna a mučednice“, překlad Otto František Babler
  • Josef Kajetán Tyl: divadelní hra „Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové“, úprava textu Vladislav Kučík
  • Jaroslav Durych: básnická meditace „Tam“